Papežské baziliky a baziliky maior

Historické patriarcháty

Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu určité církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni za přímé následníky apoštolů. První nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tato tři biskupská sídla – Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvními obcemi. První konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici také Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno:

  1. Řím, založený apoštolem Petrem
  2. Konstantinopol, s patronem apoštolem svatým Ondřejem
  3. Alexandrie, založená evangelistou Markem
  4. Antiochie, založená apoštolem Petrem
  5. Jeruzalém

Patriarcháty byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054. V době křižáckých výprav byly založeny na místech původních historických patriarchátů nové římskokatolické patriarcháty, které ale většinou reálně zanikly po skončení křižáckých válek a nadále existovaly již jen jako tzv. "titulární" a papežové přidělili tituly patriarchů pětici nejvýznamnějších kostelů v Římě.

Latinský jeruzalémský patriarchát byl založen křižáky poté, co v roce 1099 dobyli Jeruzalém. Po zániku křižáckých států v roce 1291 se latinský patriarchát stal pouze titulárním, a papežové těmto patriarchům přidělili římskou baziliku svatého Vavřince za hradbami.

Latinský alexandrijský patriarchát byl ustanoven roku 1215 papežem Inocencem III. již jako titulární. Sídlem titulárního patriarchy byla římská Bazilika svatého Pavla za hradbami. Tento titulární patriarchát byl zrušen roku 1964.

Latinský konstantinopolský patriarchát vznikl v Konstantinopoli poté, co čtvrtá křížová výprava v roce 1205 dobyla Konstantinopol a vzniklo Latinské císařství. Post konstantinopolského patriarchy měl být vyhrazen Benátčanům a nastal příliv latinských kněží, kteří nahrazovali pravoslavné. Po porážce Latinského císařství a obnově Byzance, se stal patriarchát pouze čestným titulem a sídlem titulárního patriarchy byla vatikánská bazilika svatého Petra v Římě. V roce 1964 katolická církev tento titulární patriarchát zrušila, protože došlo k vzájemnému uznání papeže Pavla VI. a patriarchy Athenagora.

Latinský antiochijský patriarchát byl obsazován římskokatolickou církví V letech 1100 až 1268, poté se stal titulárním se sídlem v bazilice Panny Marie Sněžné. Tento titulární patriarchát byl zrušen roku 1964.

Ustálila se tak pětice římských patriarchálních bazilik, z nichž čtyři jsou zároveň tzv. bazilikami maior:

Baziliky maior

Baziliky maior, neboli hlavní baziliky jsou čtyři nejvýše postavené římskokatolické církevní budovy. Všechny jsou zároveň papežskými bazilikami a jsou součástí římské diecéze. Bazilika svatého Petra se nachází ve Vatikánu, a tedy na území svrchované jurisdikce Svatého stolce, ostatní tři jsou geograficky umístěny na italském území, ale mají podle Lateránské smlouvy extrateritoriální status. Lateránská bazilika je sídlem papeže a papežskou katedrálou - je nejstarší a má mezi bazilikami maior nejvyšší postavení. Všechny ostatní kostely, které mají titul baziliky, jsou tzv. menší baziliky neboli basiliky minor.
Status baziliky maior zavedl papež Bonifác VIII. roku 1300 a jeho vznik úzce souvisel se zavedením tradice tzv. svatých roků. Na konci 13. století se prakticky bez popudu ze strany církevní hierarchie se začaly šířit pověsti o tom, že kdo v roce 1300 navštíví baziliku sv. Petra v Římě, dosáhne úplného odpuštění hříchů. Proto se v tento rok do Říma vydaly davy poutníků. Papež Bonifác VIII. během jednoho z tehdejších velkých shromáždění věřících také všem přítomným plné odpuštění hříchů skutečně udělil. Obrovský zájem poutníků pak přiměl papeže k tomu, že ještě v témže roce vydal bulu „Antiquorum habet fida relatio“, která stanovila odpuštění hříchů na celý rok 1300. Dále bula ustanovila, že budoucí Svaté roky budou vždy na počátku každého století a stanovila podmínky nutné k odpuštění hříchů - poutník musí přiznat své hříchy, musí se opravdově kát a musí navštívit baziliky (resp. hroby) svatého Petra a svatého Pavla.
Roku 1350 během druhého svatého roku papež Klement VI. na třetí baziliku maior baziliku svatého Jana v Lateránu a v dalším jubilejním roce 1390 byl seznam doplněn o baziliku Panny Marie Sněžné, nejstarší kostel v Římě zasvěcený Panně Marii. Návštěva těchto čtyř kostelů zůstala jednou z podmínek pro získání úplného odpuštění hříchů.
V souladu s Lateránskou smlouvou z roku 1929 mezi Vatikánským městským státem a Itálií jsou tři hlavní baziliky ležící na území Říma mimo území samotného Vatikánu plně majetkem Svatého stolce a mají imunitu udělenou mezinárodním právem, tzn. jsou považovány za extrateritoriální území podobně jako zahraniční ambasády (a tedy např. vnitřní bezpečnost zajišťuje policie Vatikánského městského státu).
Římské baziliky maior se vyznačují tzv. Svatou branou, která se otvírá pouze během Svatých roků, a dále mají zvláštní privilegia a papežský oltář, u kterého může slavit eucharistii pouze papež nebo několik dalších kněží.

Papežské baziliky

V roce 2006 se papež Benedikt XVI. vzdal titulu patriarcha Západu a pět římských tzv. patriarchálních bazilik přejmenoval z "patriarchálních" na "papežské". Spolu s tím byla k pětici římských kostelů přiřazena dvojice kostelů v Assisi - bazilika svatého Františka z Assisi a bazilika Panny Marie andělů: